Přidat odpověď

Kytko, to mi nedá - na tohle reagovat musím...

"Po vašich minulých historkách by tě měl nosit na rukou a ne rejpat"
On mě střídavě nosí na rukou a střídavě rejpe, prostě je taková povaha. Řekla bych, že od léta je to víc toho nošení na rukou. Jednou mě slovem srazí na kolena, a o chvíli později se sám od sebe nabídne, že odnese obrovský balík na poštu, nebo když dnes ráno viděl, že je mi zle, odvezl děti do školy místo mě apod.

Já ho tu asi víc pomlovám, než chválím



Ono víc záleží na tom, jak to nošení na rukou a rýpání vnímáme v té vyváženosti vztahové. Manžel třeba nerýpe, ale občas se ráno probudí - zadkem nahoru a snaží se i mně vyrobit "den jako korálek". Prostě se potřebuje nějak ... oprostit, odreagovat. Už x -krát mi vysvětloval, že je to logický, komu jinýmu má vynadat, než mně? Jsem mu nejbližší , no, děkuji pěkně. Pochvala a vynadání jednou větou.

Od jisté doby jsem nastavila mantinely, kdy mne ještě to, co říká, zajímá.. a co už ne. Protože taky nevydržím a také to nemusím vnímat.
Přestřelí.. "hele, já přijdu, až si to promyslíš" a odcházím. Bydlení je dost velké, abych měla kam. Jinak je ideální vybídnout k fyzické činnosti...
kolikrát blbě kouknu a manžel řekne "jo jo, jdu naštípat třísky do krbu "...

Taková bezeslovná komunikace, aniž bychom mezitím řekli x zraňujících se vět.. - "vybij se jinde, třeba sekyrou"
....

Prostě, když je to osobní, ubližující atd... jdu o kus dál. A on už ví.

Chválím ho tu také mírně, - zcela logicky, pochválím-li, dostanu po čenichu:-D


Jinak s prací se to k mé radosti vyřešilo elegantně samo - po mém vysvětlení, proč nechci nastoupit od nového roku mi odepsali, že pokud budu mít ještě zájem, tak počkají až mi skončí rodičák, protože nikdo z dosavadních zájemců neměl takové bohaté a rozmanité pracovní zkušenosti. Takže mám čas dva měsíce se poohlížet po něčem jiném, nebo pak jít sem, aniž bych v tom cítila nějaké "ale


a k tomuto gratuluji