Přidat odpověď

Vybrala bych si obojí (a vybrala jsem si obojí).
Začala bych tím jazykem, který je víc "po ruce", tedy tam, kde začínají dřív kurzy, nebo kam je lepší dojíždění, či který je levnější...
Jednodušší bude určitě ten druhý jazyk, protože oba jsou románské a mají tudíž podobný gramatický základ. Už budeš vědět, jak na to, a některým jevům líp porozumíš.

Španělština je zdánlivě jednodušší ze začátku, protože výslovnosti je líp rozumět, slova jsou delší (takže než člověk vysloví jedno, stihne si rozmyslet druhé), ale má mnohem víc časů. A – na rozdíl od francouzštiny – je taky opravdu používá.
Ovšem Češi mají menší zábrany mluvit s chybami španělsky než francouzsky (oni to taky rodilí mluvčí španělštiny snášejí líp a zdvořileji než rodilí mluvčí francouzštiny). Španělsky mluvící kultura je sice dost otevřená, ale od té naší se liší víc než francouzská.

Francouzština je zpočátku zdánlivě těžší, ale časů má o dost míň, z nich se navíc docela podstatná (a těžší) část v mluvené řeči vůbec nepoužívá. Třeba subjonctif/subjuntivo zvládne asi víc Čechů ve francouzštině než ve španělštině a taky ho líp používají (no bodejť by ne, když si vystačí s jedním). Francouzština by se dala naučit rychleji než španělština, ale francouzská kultura je jaksi uzavřenější a rigidnější, takže to cizincům moc neulehčuje. K naší kultuře má ta francouzská mnohem blíž a taky její vztahy k naší kultuře mají poměrně dlouhou tradici. Jenže třeba od dob Vrchlického se dost změnilo, takže africké nebo arabské vlivy ve Francii jsou pro našince ze začátku minimálně překvapivé, možná i hůře stravitelné (Francie prostě NENÍ Fantomas nebo Četník a četnice).
.