Přidat odpověď

Čauky,
u nás se vypráví furt dokola Pejsek a kočička, Křemílek a Vochomůrka a teď denně musíme vyprávět o Perníkový chaloupce, ale nejdůležitější část je ta, když ježibaba honí děti a oni ji utečou a ona potká babku nebo dědka (to je jedno) a ten je kryje tím, že je nahluchlej. A je tam ten hovor: Osobo, neviděla jste tu dvě dětí? Cože, že kolem čápi letí a tak podobně. Prostě co nejvíc si vymejšlet a dělat hodně nahluchlýho. To vyprávíme před spaním v poledne i večer. Prostě furt a Kája to komentuje: Jé, to bude pro mě ňáka legrace - a hrozně se směje.
Jinak musíme vymýšlet pohádky vlastní. Hlavní postava je vždycky víla. Kája udá jméno a jestli má nebo nemá zvířátko. Když má, tak řekne, že např. víla Agáta má žirafu Pepu, nebo zelenou kočičku. Taky jednou udala, že měla kočku bez barvy a bez jména. A teď s tím něco proveď. S manželem se pak večer trumfujem, kdo vymyslel smysluplnější pohádku. Když někdo z nás odchází z ložnice, tak už třeba předem hlásí: fakt, jsem dneska vymyslel/a dokonalou pohádku a povídáme si ji i my. Asi jsme celá rodina šílenců.
Prostě nás honí do fantazie a jen tak nám něco neprojde.
Pa, pa :o)
P.S. Ještě jsem zapomněla, že teď taky povídáme pohádku ze života o jedné mé kamarádce. Kája si nechá vypravovat, jak je teta Kačka v práci, jak odchází, vypíná počítač, jak se oblíká, bere koláčky pro Káju a jde ji navštívit. Jak si s ní hraje (na co všechno a s čím vším) a pak jak se loučí a obě jdou spát. Tak nevím, co by na to říkal nějaký psychoanalytik, kdyby rozebíral dušičku naší holčičiky a náš vztah k ní :o))