Přidat odpověď

Termix, já už to tady na rodině jednou psala, že si osobně myslím, že s tím odpouštěním, které vyžadujeme od sebe pro lidi, kteří nám ublížili, na základě domněnky, že je to tak správné, tak to podle mě je jinak.

Já došla do stavu, kdy mi člověk, který mi hodně ublížil je lhostejný, ale rozhodně nemám potřebu odpouštět, já vlastně ani už nemám na toho člověka vztek, vytočit mě sice dokáže, je vlastně tak strašně ubohý, ale odpuštění vůči němu prostě nemám. Jednal zcela vědomě.
Je to podle mě pohoda nemít na něj vztek, pokud teda neubližuje, což občas přes jiné lidi zkouší. Mě to psychicky pomohlo, takové stadium klidu, ale žádné odpuštění se nekonalo a kdybych si něco takového začala namlouvat, tak se směju sama sobě.

Prosím, nenuť se do ničeho co ti nesedí, nazvi věci tak jak jsou. Ty jsi prostě obě""t, oba rodiče mají vinu. Rozhodně i matka.
Chápu, že po smrti babičky rekapituluješ a chápu, že máš potřebu otevřít 13. komnatu a řešit nedořešené. Asi prostě přišel čas.
Moc držím palce...