Přidat odpověď

Ono taky, co to má být "odpuštění"?
Lidé se prostě NĚJAK chovají, protože chtějí nebo neumí jinak, a jakkoli může být jejich chování vůči ostatním z pohledu těch ostatních hnusné, motiv "ublížit" v tom vůbec být nemusí.
U malého dítěte je asi častější pocit "špatnosti" ze sebe proto, že rodiče - čili autorita - tvrdí, že je něco OK a že by se to dítěti mělo líbit, ale dítě to tak nevnímá a proto si připadá špatné: nesplnilo "očekávání", zachovalo se "nesprávně". Navíc s postupujícím věkem se negativa stupňovala úměrně s tím, jak se rozvíjelo poznání dítěte a zvyšovala schopnost konfrontace s okolím ("Lucinka nemá takového tatínka jako já, její tatínek je hodný, neubližuje - je chyba ve mně, že se můj tatínek chová jinak než její?").
Následný proces je pak u každého jiný a záleží na povaze konkrétního člověka, do čeho se to u něj "překlopí". Např. u mé matky se zkušenost se zneužíváním projevila neschopností dospět a převzít za sebe odpovědnost, protože je pohodlnější být dítě a svádět všechny neúspěchy na někoho jinýho. "Udělala jsem to, protože mi to rodiče poručili a rodiče se přece musí poslouchat." Tím se krásně vyhneš jakémukoli pocitu viny, protože v roli bezmocné oběti je přece nemožný mít jakoukoli vinu - to ONI, já ne. Já za nic nemůžu.
Termix se ale podle toho, co píše, chová jako dospělý člověk, který má svůj život ve svých rukou, takže je otázka, CO PŘESNĚ chce, co je podle ní třeba k tomu, aby trauma zpracovala a překonala.
Ze strany rodičů nepřijde nic, žádná omluva, žádné sypání hlavy popelem - to čekat nemůže. Myslím, že nejracionálnější přístup k situaci je srovnání se s faktem, že holt rodiče byli takoví, jací byli/jsou, že za to nikdo nemůže, komu se narodí, a úplně se od toho odstřihnout s tím, že změnit odžité nelze a hrabat se v tom nic dobrého nepřináší.