Přidat odpověď

Holky, ženy, maminky, znáte moje potíže, ale nevíte, kdo jsem. Jsem obyčejná, vlastně i jednoduchá, žiju určitým řádem, uklidňuje mě to, jsem nenáročná a skromná, na materialismus mě neužije, ani na zábavu, stačí mi sem tam jeden člověk, stačí mi s ním mlčet, nic nepotřebuju - a přesto nedokážu najít svůj klid. Uvnitř jsem komplikovaná, chytrá až moc, vše skryté, nevyužité, jsem náročná na své výkony, ale k ostatním tolerantní, ústupná. Někdy, na některé, to působí, jako že jsem blbec, který si nechá vše líbit. Když mě něco bolí, makám, když se trápím a je mi do pláče, křičím a měním to na vztek.
Ale dneska jsem plakala.
Kvůli prcka. Kvůli školy.

A to byl dnes "jen" den otevřených dveří. Ráno jsem tam byla sama, jen já a jedni další rodiče. Ředitel nás provedl školou a měl dost času věnovat se našim dotazům, měla jsem z toho dobrý pocit, hlavně jsem viděla na vlastní oči ty tolik žádané asistenty - tady mají studenty na prax, jako dopomoc, doprovod, zklidnění apod.
Odpoledne bylo hraní deskových her s většími žáky a za dozoru učitelky, která nabízela kávu, čaj, byla milá a rovněž odpovídala na dotazy. To už byl docela nával, ale dalo se to. Ty děti se sice docela dost věnovaly spíš sobě navzájem, ale i tak jsme s prckem obešli tři stoly a zahráli tři hry.
On nevěděl, co dělá. Bavilo ho to, to ano, ale to je ta jeho přizpůsobivost, ho baví víceméně všechno, když jsou kolem děti a cítí se jejich součástí. Ale nevěděl, co dělá, nerozuměl pravidlům ani neměl ambici je dodržet a jimi dosáhnout požadovaného cíle. Takto byly ty hry buď nekonečné nebo předčasně ukončené - já už to nechci hrát. Zabavili jsme se asi hodinu a pak šli na sváču a kafe k babičce.
Povídala jsem jí to a společně jsme nacházely další a další situace a momenty, kdy jsme si všimly, že je prcek prostě "mimo".
Jsou věci, které mu vysvětluji dennodenně, odpoví ano a zítra jedem nanovo. Steče to po něm jako voda.
Vím, že tohle je ta dysfázie, to nepochopení. Na druhou stranu je v něm obrovský rozpor, co ho zaujme, co ho baví, to dovede nastudovat málem na akademické úrovni (posledně jsem psala o tom vesmíru, v tom fakt "jede").
To, čemu nerozumí, moc popsat nedovedu. Jedná se o běžné, jednoduché věci, posloupnosti, logiku, dedukci.
Víte, že s ním dělám tolik věcí, dělám toho tolik a pak.. přijde chvilka, kdy vidím, že je to pořád málo, že něco nedělám. Prostě mě to nenapadne, nevím, který směr je žádoucí, nutný, nevím, kde a jaká cvičení hledat, jak podpořit jeho rozvoj myšlení.
Nechci zázraky, chci, aby mohl úspěšně žít normální život. Zatím působí jako mimoň. A JE mimo.
Ale tlačí mě čas. Ve škole už dojde k "přestřižení pupeční šňůry", budou to jeho výsledky, jeho ne moje, mluvíme o tom, ví to, ale zřejmě nerozumí. Okamžik "je to jeho boj" je zatím vzdálen, budu za ním stát a pomáhat co zvládnu, s pomocí mojí maminky (babičky) a s dovolením i vaší :)

Prosím dávejte mi tipy a rady pro tu podporu a rozvoj myšlení, řekněte mi, jakým vývojem procházely vaše (podobné) děti nebo i jen známé z vašeho okolí.

Nepište mi, že jsem skvělá (děkuju všem, kdo si to myslí!), pište mi, co mám dělat, co víc, co přesně, jak postupovat a jaké čekat výstupy, jaký je časový horizont toho dozrávání, je vůbec reálné?

A - omlouvám se za délku příspěvku, mi pomáhá se takto vypsat, přemýšlet a formulovat problém - nikde jinde na to není čas ani prostor, doktoři spěchají, berou jako na běžícím páse, na termíny se čeká měsíce, "systém" nás mele všechny, je i nás - a "takových jako my už viděli".. A taky - prcka přece znají, starají se o něj od narození, celých šest let (neurolog - DW syndrom, epi, adhd / logoped - dva roky, dyslálie, dysfázie / psycholog - skoro rok, hraniční inferiorita, adhd).

A - rozbrečela jsem se až při tel. hovoru s bývalým manželem. (Vycházíme dobře, je daleko, o vánocích se ukázal, byl v pořádku a Riškovi udělal krásný den s výletem za babi; pokud to takhle vydrží, nemám nic proti.) Vyslechl mě, sám se ptal, rozebíral, uklidňoval a na konec řekl "on (prcek) je šťastný v tom svém" (vnímání, myšlení, světě). Je to tak.