Přidat odpověď

Zufi,

nevím, jestli v 50, ale bude mi poměrně brzy 40 a ano, pořád by mě to bavilo. Určitě ne všechno, nesnáším třeba hraní divadla, scének a různé relaxační aktivity, ale zase lítání po lese a vymýšlení různých strategií a sdělování si, jak jsem se cítila při tom nebo onom, jo, to mě baví, zajímá...

Třeba i proto, že si člověk pak mnohem lépe dokáže představit, jak se cítí děti, když je nutíš dělat něco, co by je vlastně teoreticky mělo bavit, ale už jen z podstaty, že je to povinné, k tomu mají odpor...a můžeš jim sdělit své pocity z podobných akcí jako fakt a ne něco, co jsi někde vyčetla....a říct jim, ano, tohle mě fakt totálně prudilo, strašně se mi do toho nechtělo apod., ale tohle a tohle mi to přineslo, třeba díky téhle aktivitě jsem zjistila, že nejsem až takové dřevo, díky tomuhle zase, že máme s tím a tím něco společného, takže jsme se nakonec zkamarádili....

A já si obecně ráda hraju a jsem ráda v kolektivu ostatních. Já nerada v přítomnosti ostatních prožívám silné emoce, ale po jejich prožití mám potřebu o nich mluvit. Takže když mě něco trápí, zalezu do kouta, uteču, nejsem...ale jak trápení odezní, budu celému světu vyprávět, jak mi strašně bylo zle a proč....

Jo, uvědomuju si, jak musím všem strašně lézt na nervy, protože většinu těch aktivit i na tom školení prožívám a "žeru"...ale tvářit se, jak strašně jsem zpruzená, když mě to fakt většinou baví a zajímá, to nějak nedokážu .