Přidat odpověď

No, s čekáním u lékařů máme zkušenost asi všechny.
Já mám pro děti skvělou pediatričku (z mého pohledu), vím, že si kolikrát chudák fakt ani nemá čas odběhnout na záchod, o stravování ani nemůže být řeč, má pořád narváno.A jednou, když jsem jí viděla, jak si při odchodu pacienta před náma rychle umyla ruce, honem kousla do suchého rohlíku a zas si umyla ruce, polkla skoro bez kousání a s úsměvem nás pozvala dál, jsem si uvědomila, že i doktoři jsou jenom lidi.
Občas od té doby, když tam jdeme,jí navrhnu, at se klidně nají, že budu o problému, se kterým jsme přišli klidně povídat u jejího žvýkání, že mi to nevadí.Fakt je, že většinou toho využije a odněkud ten nakousanej chleba vytáhne.Nebo se zeptá, jestli si může rychle skočit na záchod...
Toleruju, to, znám to.
Nevadí mi to ani v jiných ambulancích.
Ted jsem byla na operaci, nástup v devět hodin, ve čtvrt na deset na oddělení a do oběda jsem tam seděla v pyžamu na lavici, protože neměli postel...když mě pouštěli,sama jsem jim po vizitě v osm navrhla, at mi dají věci, že klidně budu sedět v jídelně, at si můžou postel připravit pro další pacientku.Pravda, že jsem tam chodila přes 4 hodiny jako tygr v kleci, než mi dali propouštěcí papíry,ale lepší já, než jiná ženská v pyžamu...pokud vidím, že nestíhají, protože jsou plně vytíženi, tak se s tím smířím, pokud bych viděla doktorku jak se cpe dortem, tak bych si vzpomněla na sebe, taky nejsem dokonalá a občas na mě padne lenora, nebo mám problémy doma a potřebuju si něco v klidu přerovnat v hlavě.Nikdo z nás není robot.
Problém většiny z nás je v tom, že nejsme vůbec empatické, myslíme si, že si před náma každý sedne na prdel a jsme neskutečně netolerantní.