Přidat odpověď

Čili suma sumárum, nezbývá než čekat...tak naštěstí mě ty..jak to říct...vzpomínky asi, nijak zásadně neomezují (krátce po vánocích, které jsme strávili s přítelem a jeho dětmi u nás doma jsem stříhala video z těch předešlých, kdy s náma byl ještě ex a nikterak výrazně se me to nedotklo, spíš to byla taková nostalgie než smutek)...prostě mě to zatím dá se říct každý den ještě, přijde jednoduše líto..kvůli sobě, dětem,ale i kvůli rodičům, známým, kvůli těm zažitým zvyklostem...uvažovala jsem i o nějakém psychologovi, který by mi pomohl s "odblokováním"..myslíte, že to má smysl?