Přidat odpověď

"Uzavřenost někdy maskuju ukecaností, jsem hodně háklivána své soukromí a když se necchi otevřít, a nekdo je třeba příliš vtíravý apod., tak jsem si vyvinula dovednost kecat a kecat a nic neříct :)))"

Taky to tak mám. Čím víc jsem nejistá, tím větší melu kraviny. Pak si říkám "co sem to tam zas plácala(?)"

Do teď nevím, co jsem. Vždycky jsem si myslela, že jsem společenská, mí přátelé jsou o tom přesvědčení. Nicméně to bývávalo hlavně v době, kdy jsem žila sama, na ubytovnách nebo v podnájmech a za lidma vyrážela, jen když se mi chtělo. Od té doby, co mám děti, je pořád plný dům a navíc kolem nás jeden manželův příbuzný za druhým, prchám do klidu kdykoliv můžu. Toužím po nějakém prostoru MIMO náš domov, kam bych si mohla občas zalízt. V seriálu Six feet under objevil hlavní představitel po smrti otce pokoj, který si otec tajně pronajímal. Nikdo o tom nevěděl. Byl tam gramofon, gauč a dál už nevim. Úplně jsem chápala, proč tam ten otec utíkal(kromě toho, že se tam občas zhulil ).

Když jsem nucená vystavit se společnosti v době, kdy na to nemám energii, jsem jak vzteklej pes. Většina mých nejbližších už to ví, tak mě nikdo moc nedráždí, hlásí se předem a zbytečně mě nevyhledává. Mezi lidma, co mě neznají, vypadám jako někdo, kdo bez lidí nepřežije ani hodinu.