Přidat odpověď

Kudlo,
Ostatně kde bereme jistotu, že správný je jedině ten "rodičovský" přístup a ne "kamarádský"?

Osobně si myslím (i když exaktně změřeno to nemám) , že spoustu chyb, které nasekáme, lze "překrýt" tím, že to dítě máme upřímně rádi a akceptujeme ho takové, jaké je. Člověk, který se cítí v zásadě milovaný a přijímaný, podle mě bude ochoten rodiči odpustit jeho nedokonalost, protože na jejím základě se naučí přijímat i nedokonalost vlastní a bude si jistý, že je hodný lásky i přesto, že dokonalý není.



No, já jsem přesně ten případ - vychovávaná autoritativně "rodičovsky" a sama jsem schopná spíš toho kamarádského přístupu - včetně vědomého zanedbání některých věcí, které by "rodič" nezanedbal, protože si řeknu, že prostě nebudu prudit a ono to nějak dopadne.
Ale právě proto už s dcerou proběhly konflikty ohledně toho, že jsem málo "rodič", že na sobě cítí moc velkou zodpovědnost a navíc, že někdy má už pocit, že by spíš měla vychovávat ona mě, což ale nepřipouštím a ona se v tom pak dost plácá.
Klasický příklad toho, jak ve snaze vyhnout se tomu, co jsem v dětství považovala za frustrující, jsem vyrobila zas chyby jiné.