Přidat odpověď

Mám dvouletého syna, o kterého se téměř neustále bojím. Když jsme na procházce, tak ho chytám za ruku, když jede auto (i pokud jdeme po chodníku), protože si nejsem jistá, že se do tý silnice nerozeběhne. Doma má zakázáno "šplhat" a skákat po křeslech a postelích (jednou mi sletěl hlavou dolů z gauče, nic se teda naštěstí nestalo). Každou noc poslouchám, jak dýchá - má za sebou 7 atak laryngitidy (3x převoz rychlou do nemocnice na JIP). Odmítla jsem ho půjčit na dovolenou prarodičům (nejsem si jistá, že by ho hlídali, nechávají mu podle mě dost volnost, hlavně svou nepozorností; tchýni vletěl do silnice, kde jelo auto, ani si toho nevšimla). A teď přišel manžel s tím, že si ho na víkend vezme k rodičům, až budu mít pracovní víkend. Bydlí v 7. patře. Manžel ho hlídá několik dnů v měsíci (spíš nocí), když jsem v práci. Ale stačí trocha nepozornosti a otevřený balkon, žejo. Náš malej, to je horolezec. Vždycky mám měsíc dopředu staženej žaludek, když tam máme jet. Zas je fakt, co by tu celý víkend sami dělali, navíc nechci, aby to vypadalo, že manželovi nevěřím. A teď tady sedím, a nevím, co s tím. Syn je moje první dítě, takže zřejmě trpím nějakou úzkostí prvomatky.

Potřebuju slyšet pár vašich názorů ohledně této situace. A taky bych si ráda vyslechla vaše zkušenosti se strachem o děti, chtěla bych ujistit, že nejsem jediná. Díky a hezký večer