Přidat odpověď

Chápu Tě, taky to zažívám, u mě je to umocněné tím, že jedno dítě mi zemřelo, takže přirozeně se bojím ještě mnohem víc. Pomohla mi kdysi psychiatrička, už v těhotenství, kdy jsem velmi dobře tušila, že přesně tenhle problém budu s druhým dítětem mít. Člověk se musí trochu zberchat, jinak by zešílel. Strach o dítě je normální, ale neměl by se stupňovat, to pak je pomoc dost vhodná.
Taky jsem se hrozně bála, když jeli s manželem prvně na 3 dny pryč, do nějaké záhadné chalupy na Šumavu - ale přebrala jsem si v sobě to, že manžel je člověk, jemuž na světě důvěřuju ze všech nejvíc, a že svou nedůvěrou bych mu ubližovala a navíc to rozumově není ani důvodné.

Ale samozřejmě dítě jen tak někomu nesvěřujeme, jednomu z prarodičů prostě ne, jelikož jsou někteří bližní jaksi, no, "důvodně podezřelí" a ta obava má pak zcela racionální podklad.

Přistupuju k tomu tak, že si v duchu "oddělím" toho člověka od těch přemýšlení, jestli dítě k němu ano nebo ne, a prostě si toho člověka představím, jestli mu lidsky důvěřuju. Pokud ano, tak se zakousnu do palce, abych se udržela, a dítě pošlu. A pak si tááák oddechnu, když je zpátky, nadšené a pohodové