Přidat názor k článku V naději 1 – Držíme se

Ahoj Henri,
ještě jednou moc gratuluji a dodávám postřeh ze svého trojitého (3 děti krátce po sobě, ne trojčata :-)) )těhotenství. Přestože nejstarší syn byl vymodlené a vyčekané dítě, to, že ho čekám, mě poněkud zaskočilo. Byla jsem již v podstatě smířená s tím, že to u nás nejde jednoduše a kývla jsme na povýšení v práci. Doteďka si s manželem říkáme, že právě proto se nám to podařilo. Musela jsem celé těhotenství ležet, takže kariéra byla fuč. Před porodem jsem měla pocit "slepičího" mozku a byla jsem přesvědčená, že jakmile to půjde, na "mateřskou" půjde manžel a já budu pokračovat tam, kde jsem přestala. Pak se narodil kluk a když mě manžel nabídnul asi po 3/4 roce, že teda můžu jít do práce, on že půjde na mateřskou, tak jsem zjistila, že už vlastně ani nechci (čehož Lubor hořce litoval :-)) ). No, potom se nám narodili další 2 kluci, a zatímco oni stárli a já mládla :-)), tak v mém oboru nastal přímo uragán (pracuji v oblasti výpočetní techniky) a když jsem se opravdu po těch skoro 8 letech vracela do práce, tak už nejenže neexistovala firma, ze které jsem odcházela, ale i ten obor byl o něčem úplně jiném. Připadala jsem si jak dítě základní školy, které neumí do pěti počítat, zato přesně ví, co jí malé, větší a největší dítě.