Přidat odpověď

já jsem si v dětství často představovala, jaké to bude, až umřu, kdo mi přijde na pohřeb a jestli někomu budu chybět
jinak jsem do budoucna nic neplánovala, v podstatě co přišlo, to přišlo
vlastně jsem osud do svých rukou vzala až tehdy, když jsem se rozhodla, že se rozvedu - vlastně jsem si představovala, že když budu vdaná, nikdy se nebudu chtít rozvést - s touto představou jsem musela dost bojovat a dlouho mi trvalo, než jsem to přestala brát jako velkou prohru (to že jsem se "musela" rozvést)
no a v té době se hodně změnilo na mých postojích, psychice, tak nějak jsem pochopila, že svůj život si řídím já
teď spokojenost, až se někdy bojím, z které strany přijde ta jobovka