Přidat odpověď

Mirko,mluvíš mi ze srdce,bohužel takovýchto příkladů máme kolem sebe opravdu až moc. My mezi sebou máme volnosti tak jak nám to vyhovuje oběma, manželovi jsem i narovinu řekla několikrát, že nechci, aby zůstával doma zavřenej kvůli mě, že to ustojím, když sem tam zajde s chlapama z práce třeba na pivko, aby zkrátka nepřestal úplně dělat to, na co byl zvyklej než jsme se poznali. Ne, prý to nepotřebuje a ty hospody a zábavy chodíval jen proto, že byl smutnej doma sám a nebavilo ho to. V zimě si ani netopil :o) a žil tu jak poustevník v jedný místnosti. Pak ho už přestaly bavit i ty hospody a nakonec si našel mě No jediný, co přestal pěstovat asi víceméně kvůli mě jsou vánoční večírky.., protože přiznal, že neprobíhají tak úplně v klidu a slušnosti... Což mě jen utrdilo v tom, co jsem sama zažila a co vídám a slyšíme z okolí. Myslím, že by byl schopen se uvolněně bavit, kdyby chtěl. Ale nemá potřebu, má nás. Danulu, asi je to opravdu o typu lidí, znám taky takový, který jsou spolu léta manželé, ale pomalu se třeba nevidí a jsou "spolu" spokojený. Dávají si navzájem opravdu hooodně volnosti až jen koukám a narovinu říkám, že to by pro mě nebylo. Zkrátka pro vztah osobně potřebuju trošku cítit takovou tu "tohle budeme dělat,ale tohle už ne" a aby se něčeho malinkýho dokázal jeden pro druhýho vzdát. Pokud mám ráda, nedělá mi to problém pro toho druhýho udělat. A tak to mám já. Ale s tím převelikým strachem musím něco udělat, to teda jo