Přidat odpověď

Danulu,

ale já si to neříkám, já jsem to zkoušela...běhala jsem 3x týdně se třemi psy hodinu sprinty (sekvence v agility). To byla dost velká nálož na to, aby se projevila . Ale ono prostě nic....pak jsem přidala to fitko...odkud jsem po několika lekcích kruhového tréninku odešla po té, co si mě tam přede všemi podala ta instruktorka.....
Vím, že samo se to nezmění, ale taky vím, že to není jen o tom něco dělat nebo nedělat, jíst nebo nejíst (nebo jíst jinak)...
Zatím jsem nepotkala nikoho, kdo by sám zhubnul několik desítek kilogramů a měl tendenci druhým říkat, jak na to . Zatím mi vždycky radili ti, co tohle nemuseli nikdy řešit .
Je to podobné jak s tou diskuzí o víkendovém redukčním pobytu...taky všichni zúčatsnění měli hned jasno, že je to k ničemu .

Jak jsem psala, není třeba to nějak řešit, je to problém, se kterým se musím porvat sama, ale holt si občas pofňukat potřebuju a tohle téma se vysloveně nabízelo....protože ano, moje nepříjemné zkušenosti s jednáním lidí vůči mě se týkají výhradně vzhledu a to i z dob, kdy jsem byla titntítko, so posílali do ozdravoven kvůli přílišné hubenosti....ať už to byly v dětství brýle, můj příliš chlapecký vzhled (to když jedeš v autobuse, máš na sobě sukni, už se zvedáš a paní ti úlisným hláskem povídá "Chlapečku, nemohl bys mě pustit sednout?")...pak celý druhý stupeň, na který mám památku v podobě třídních fotek, ten odpor mých spolužáků, kteří byli posazeni vedle mě, je tak strašně vidět....poslední den základky, špalír všech osmáků, holky zavěšené do kluků a jen ten "můj" 2 metry ode mě....kluk z oddílu, kam jsem chodila, mi přede všemi dokázal říct "na tebe bych nesáh ani koštětem"....a smáli se všichni, nikdo se mě nezastal.....

Na gymplu jsem konečně nabrala trochu dívčí rysy, takže čím dál lepší, pak VŠ, manželství, rodina, to bylo dobré....

A najednou se to vrací do toho stavu před gymplem, někdy stačí ten všeobecný postoj k tlusťochům, výsměch a pohrdavý postoj je standard, plus rady, co všechno máš dělat jinak, ovšem bez aktivní pomoci, která by řešila možnost to dělat jinak (třeba když ti tchýně řekne, že bys měla cvičit, ale nepohlídá ti děti, když někam cvičit chceš jít, protože práce ....).
Situace je jiná v tom, že když byl člověk dítě, měl naději, že z toho vyroste, a taky chování těch ostatních se dalo "omluvit", protože děti bývají kruté....v dospělosti už víš, že jiné to nebude a lidi, co se vysmívají tlusťochům, už taky jiní nebudou...
Buď jsi dost silná, abys to vydržela, máš sílu se tomu postavit a bojovat s tím....nebo taky ne .