Přidat odpověď

Danulu,

tak ono je to složitější....já hodně dlouho chtěla být kluk....šminky, šatičky, parádění, to mě opravdu nezajímalo, jen lítání venku, fotbal, biatlon, později florbal....sukně jsem nesnášela už ve školce (ale třeba šaty mi začaly vadit, až když jsem musela přestat nosit dívčí sandálky a byla nucena přejít na dámskou obuv)....pak jsem měla ještě problém s vlasy, nesměla jsem nosit žádné gumičky a sponky, abych neoplešatěla, takže krátký sestřih, který holt doma řešili "podle hrnce"....
A třeba cop umotat neumím dodnes (umím uplést pomlázku, vánočku, ale s vlasama si neporadím), tohle u nás řeší nejstarší holka (a je na to šikovná, učí se převážně sama, občas jí něco ukážou kamarádky...ale prostě umí....).

Do toho to nepřijetí ve škole, v Sokole....

Pak se to začátkem puberty zlomilo, byla jsem zcela normální, jen snad spíš klidnější, puberťačka, s jednoznačnou heteropreferencí...ale fakt ani v tomhle věku mě nějaké malování se nebo nějaké kreace v oblečení nebraly .

Hele, já...od nějakých 15 do prvního dítěte.....víceméně pořád stejná, a i když se to nezdá, tak už tehdy s 10 kg nadváhy (na 161 cm 60 - 70 kg)...a sama se sebou nad míru spokojená....protože s tím, jak jsem vypadala jako malá holka, se to prostě nedá srovnat



To, co mám na sobě, byl vrchol mého umění se nějak obléknout (sedím na nádraží a fotí mě můj tehdejší přítel , takže jsem se fakt snažila ). Ale mně se to líbilo a cítila jsem se v tom dobře, což je stejně asi to nejdůležitější pro to, jak člověk působí, že....