Přidat odpověď

Taky přispěju svou trochou do mlýna. Jsem čerstvě, 2 měsíce, zaměstnaná. Po dlouhé době doma ve stavu nezaměstnaných je to opravdu skok. Je těžké si představit, že to takhle bude dalších 30-40 let. Vstávám v 5:15, pracuji od 7 do 15:30, ale 30-40 minut zabere cesta do práce. Málokdy skončím přesně, často je to dýl. Většinou jsem doma kolem půl páté. Kluk je ve třetí třídě a bohužel je docela lajdák, musím na něj s ukoly dohlížet. Za první plat se kupovala sušička, mám i myčku. Chodím kolem nich jak kolem svatého obrázku a říkám si, že by se měla udílet i Nobelova cena za vymoženosti do domácnosti, fakt. Úklid bych možná i časově stíhala, ale absolutně není energie. Teď pociťuji, kolik času jsem měla, když jsem byla na md a doma. Nechápu stesky ženských na rodičáku, s jedním max.dvěma zdravýma dětma. Vždyď pak starost o děti zůstává dál + přibyde práce, která spolkne min. 9 hodi ze dne. O víkendu dohnat resty z týdne, poklidit, uvařit, vyprat. Připadá mi, že nemám vůbec žádný čas pro sebe. Nechci strávit veškerý volný čas u plotny anebo v práci. Samozřejmně jsem strašně moc ráda, že ji mám, ty potupující pohovory už nechci nikdy zažít, jen chtěla vyjádřit souhlas se zakladatelkou a trochu jsem asi píchla i do vosího hnízda. Ale vím, že časem si to sedne, je to jenom velký skok.