Přidat odpověď

Cimbur, jsem asi cynik, ale já nesmekám. Fakt ne. Jiřky si moc vážím, ale poté, co jsem málem zkolabovala, dostavil se únavový syndrom, tak si dávám opravdu dobrý pozor, aby se to už nevrátilo, a abych se nepřepínala. Ne pořád. Je to dost´o hubu, protože až padneš, projeví se to na rodině. Té tvojí, samozřejmě. Neberu jako hrdinství makat do úmoru, usínat ve stoje ... Beru to jako hloupost. A píšu to s tím vědomím, že mi bude vyčiněno, co že si to dovoluju zrovna k Jiřce, jakkoliv si Jiřky vážím, píšu ještě jednou.
Makám, mám ale svoje limity, a to jednak kvůli sobě a svému zdraví, a pak kvůli dětem, kterým se musím a chci věnovat. Se 4mi dětmi, studiem, 3mi částečnými úvazky to sice zní dost směšně, ale právě ty částečné úvazky, z toho jeden home-office, mi dovolují být flexibilní. A vím, že takto to už příští rok nechci, a vzniklo to spíš souhrou událostí, než záměrem, od září chci jeden hlavní úvazek. Jsem zvyklá být v poklusu a makat, ale taky jsem se už naučila být sobecká - jo, klidně děti hodím muži na krk a sobotu prospím. Zahrada sice není jak ze žurnálu, ale ona ta zahrada neuteče, nemá nožičky. Prostě když je toho moc, nekorzujem po venku, ale vypustím děti na zahradu, kde si vyhrají taky. Moc se bojím, že opět vyhořím, padnu vyčerpáním a bude mi fyzicky zle, jako předtím, a to bych už nedala, beru to jako nezodpovědné vůči rodině, protože, když padnu já, bude vše ležet na manželovi. A odnese to on, a hlavně děti.