Přidat odpověď

Nevím, jestli to lze na první pohled rozlišit a hlavně mám pocit, že v poslední době je moderní mít dítě s nálepkou, pokud není geniální je výlučné jinak. Mám děti již dospělé, předškolní byly v době, kdy bylo ještě normální je nechat samotné venku na písku a občas mrknout z balkonu, jestli tam pořád jsou
Často potkávám maminky s batolaty a kočárkovými dětmi v samoobsluze po sedmé hodině večerní - je jich tam hodně a vždycky řvou. Vadí mi to, ráda bych v klidu nakoupila, před dvaceti lety byly sedm večer takhle malé děti vykoupané, napapané a v posteli. Unavené dítě je protivné a nechce se mi věřit, že by děti tenkrát byly o tolik jiné ve svých fyziologických potřebách než dnes. Obdivuji všechny matky těch opravdu kouzelných dětí, a je mi upřímně líto těch, které svoji výchovnou neobratnost schovávají za magické slůvko hyperaktivita.
Jeden příklad za všechny - včera jsem jela tramvají pomalu přes půl Prahy, nastoupila paní s chlapečkem, evidentně prvňáčkem. Klučík předčítal po písmenech nápisy, nikdo to nemohl přeslechnout (to by mi vadilo ze všeho nejmíň). Maminka seděla a smála se, chlapeček pobíhal po tramvaji, začal ošmatlávat ostatní cestující, maminka ho se smíchem napomenula, asi jí to připadalo zábavné (s tebou dneska šijou všichni čerti, viď, chacha). Vrátil se k ní, vlezl jí na klín a začal jí šplhat na hlavu, zaujal ho pán na sedačce před nimi. Na zádech bundy měl firemní logo a chlapeček ho začal osahávat. Maminka stále s úsměvem na rtu zahrozila inzultací. Nic se nestalo. Pán byl rudý jak rak, vzteky řekla bych, jelikož se nesmál, ale ovládal se. Maminka několikrát slibovala facičku přes tvářičku. Čím víc slibovala, tím víc byl chlapeček jak utržený ze řetězu. Vystoupili dřív než já a všichni, co jsme zůstali, jsme si oddechli.
To je podle mě příklad výchovného selhání. Matka slíbila trest, měla ho realizovat, neudělala to.