Přidat odpověď

Margato, nic s tím neuděláš, musí z toho vyrůst. Tohle jsem měla u starší - ona nejen že řvala, ona taky naprosto minimálně spala.
To co píšeš o adopci naprosto chápu, já jsem jednou, Pan Bůh mi to snad odpustil, když mne již po tisícé vzbudila po 50ti minutách spánku (ne tu noc, prostě nikdy nespala delší časový interval, ani v noci) šla k postýlce a položila jsem jí ruce na krk, že ji uškrtím a půjdu spát. Byl to blesk, nikdy bych jí neublížila, je to naopak moje protěžované dítě /podle mne tím, co jsem s ní prožila/, ale prostě tenkrát to tam bylo, ta myšlenka.
Teď je jí 7 a půl a nedala bych ji za nic na světě - je báječná. Vydrž.