Přidat odpověď

Hele, já pomalu do roka taky nesvěřila dítě nikomu (jeho otce nepočítám), aniž bych nebyla v doslechové vzdálenosti. A nepovažuju se za úzkostnou matku. Ale měla jsem to tak prostě vnitřně nastavený. Že to není správný. Lámalo se to samo postupně s tím, jak se dítě zlepšovalo v komunikaci s okolím. Ve chvíli, kdy jsem měla dojem, že dítě dokáže vyjádřit své základní potřeby tak, že to pochopí i ten, kdo s ním není v každodenním kontaktu, jsem ho s klidem přenechala na několik hodin. Považuju to za přirozený proces. Ovšem osobě, která by měla diametrálně odlišné názory na výchovu než já (spartanské názory), bych ho nedala dodnes. Jinak, když se mě někdo ptá, jak se mám, tak si samozřejmě postěžuju, jak mi dává zabrat a jak zlobí. Není nad to se nechat politovat .