Přidat odpověď

Mladší dcera si musí uvědomit, že je dospělá. Už to není ta maminčina holčička, ale je to především manželka a matka. Je taky dcera, ale tento vztah by jí neměl narušovat vztahy ostatní. Tohle je trochu i o vnímání, kdo je moje nejbližší rodina, na toto konto už tu diskuse byly a bylo z nich vidět, že lidé toto vnímají každý jinak, a podle toho se zařídí. Pro někoho je nejbližší rodina "krev", takže rodiče, sourozenci a děti, pro jiného je to jeho nynější rodina, tedy partner a děti, a až potom jeho stará rodina (rodiče, sourozenci). Někdo vnímá, že s novým partnerem mám i novou rodinu, která se stává tou nejbližší, pro jiného tam pořád patří i ta maminka s tatínkem a staví je na stejnou úroveň jako partnera, což dle mého názoru nelze.

Mně osobně hodně pomohlo vědomě "odstřihnout pupeční sňůru". Moje maminka je zlatá, pro mě velmi důležitá, ale je fakt, že taky umí prosadit svůj názor a i pro ni bylo těžké mě vypustit "do světa", když mi bylo 18, jakkoliv jsem pro ni byla ještě malá holčička. Její holčička. Pak jsem občas měla dilema jako ta mladší sestra, i když vztahy u nás nebyly nikdy tak vyhrocené a vztahy se sestrama mám v pořádku. Ale tím, že jsem si vědomě jednou řekla, že už nejsem "malá maminčina holčička", ale musím přebrat zodpovědnost za svůj život, mi hodně pomohlo ten vztah s maminkou vyjasnit a utříbit si svoje pozice. A vidím, jak to prospělo i mé mamince, protože i ona si uvědomila, že mě musí pustit a nechat jít. Ale je to velmi těžké to udělat.

Ty vztahy, jak popisuješ, mi připadají jako velmi nezdravé, na všech frontách, a to nemůže přinést nic dobrého. Osobně bych se snažila si vytyčit vůči své původní rodině jasné hranice, a na těch trvat. Možná to bude vyžadovat i emocionální odstřihnutí, těžko takto říct, a možná bude potřeba i nějakého vedení, asi nejlépe dobrého psychologa nebo terapeuta. Když už nic jiného, jakákoliv knížka o hranicích je dobrý začátek (třeba Towsend: Hranice).