Přidat odpověď

Já jsem byla na pohřbu poprvé v životě vloni, když mi umřela babička. Musím říct, že mi to nic moc nedalo, koukání na rakev, květiny a veřejné řečnění.... Pěkné bylo, že jsme se celá rodina sešli a měli čas popovídat.
Ale sama za sebe bych to řešila jinak. Doma s dětma jsme na babičku vzpomínali tak, že jsme si našli její fotky a prohlíželi, povídali si o jejím životě, vzpomínala jsem na ni, myslím, že to holky prožívaly hodně, přestože prababičku zase tolik neznaly (vídaly ji tak 2x do roka) Byl to tak trochu rituál vyrovnání se i pro mě. Jedna z mých dcer se po ní jmenuje a dostala do pokojíčku (na vlastní žádost) fotku babičky, když byla zhruba stejně velká jako ona teď.

Takže za mě- rituál určitě udělejte, takový, jaký vám bude blízký, třeba něco z toho, co jsi vyjmenovala.