Přidat odpověď

Úvod do mého problému: mám syna (9 let), který se v některých směrech odjakživa choval nestandardně, až nás to přivedlo do ordinace paní Krejčířové s jistým podezřením. To paní doktorka nepotvrdila, řekla, že syn má pouze některé rysy typické pro autismus, ale není to na diagnózu.
Jak tak se synem spolu fungujeme, uvědomila jsem si, že pokud jsem s ním, naučila jsem se některé jeho "rysy" kompenzovat, tak abychom se vyhýbali jejich následkům, ať už pro naše soukromé pohodlí, nebo pro naše pohodlí (nenápadnost) na veřejnosti.
Syn je chytrý, ale trpí něčím, co si soukromě nazývám "nedostatek představivosti", nedokáže interpretovat například přísloví nebo podobná jednoduchá prohlášení, má problémy s přecházením od konkrétního k obecnému a zpátky, má trochu sociální problémy. Řešíme spolu třeba domácí úkoly a já už tak nějak přesně vím, že jistý typ zadání nerozluští a sloužím tedy jako živý překladač do jeho jazyka. Vlastní řešení nechávám na něm, ale bez toho mého překladu zadání je často ztracený. Kompenzuji spoustu takových věcí, jeho sníženou schopnost reagovat na běžné sociální situace (napovídám mu, co má dělat, co obvykle lidé cítí apod., nebo to v kritické situaci přímo dělám za něj), spíš podvědomě se snažím vyhnout situacím, které tuším, že půjdou špatně (nová jídla, oblečení, jeho rychlá únava z některých situací).
O co mi jde - jaká míra kompenzace z mé strany je myslíte záhodná? Nevytvářím synovi jakési umělé, snadné prostředí a nebrzdím ho tak, aby si to kompenzoval sám? Do budoucna to bude muset nějak zvládnout. Nebo je kompenzace dobrá a přirozená a naopak nutná, aby dítě mělo stabilní prostředí a zbytečně se nevysilovalo situacemi, které teď ještě nezvládá?