Přidat odpověď

seznámit se s někým, skamarádit se a nelízt si na nervy, tolerovat se je děsně těžký. mám to z první ruky. většina dobře se kamarádících známých má kamarády ještě z bezdětna, většinou ještě VŠ či střední školy. ale pak se člověk přestěhuje a málokdy to vydrží více let. a pak už je hrozně těžké se seznámit. chlap se vcelku snaží nějak nám rozšířit okruh známých, ale jde to ztuha, ne všem sedíme my, ne všichni sedí nám. ta jedna kamarádka byla fakt náhoda. vzali sme si do bytu spolubydlící. když u nás bydlela, bylo to na palici, ona je bordelář, úplně jiný návyky a výchova dítěte a přístup k němu, ale v základu si fakt rozumíme, takže fakt rády udržujeme styk a navštěvujeme se, vyslechneme a bavíme se. jen co za ní zaklaply dveře s kuframa, staly se z nás nejlepší kamarádky ale užili sme si mnohdy i tu dobu, co tu byla. bylo to lepší s penězma, každá jen jedno dítě, auto k dispozici a bylo léééto. kolikrát sme ve vší tichosti skončili s vínkem a mlsotama na balkoně za teplých letních nocí a kecali do 3 do rána myslím ale, že sme zcela nevědomky natolik uzavřený, že potkat se za jiný situaci, kdy bychom nevzájem musely zpočátku ten styk vyhledat a uměle udržovat, aby vzniklo přátelství, že to neklapne. holt už to nefunguje tak, jako když sme byly v pubertě a šlo to samo.