Přidat odpověď

Nečetla jsem diskusi jen dotaz, ale dovolím si pohled "starý gardy".

Zažila jsem dobu, kdy se děti dávaly do jeslí ve 3 měsících.. budovatelské řeči. .. vlastní touhu věnovat se rodině a dětem.. a dítě ve zralém věku - od kterého mě donutili jít vydělávat..

S odstupem času to hodnotím tak, že jsme to s maličkou zvládly (holky šikovný) - ale o hodně jsme se připravily. Ta rodina, co to tak považovala za správné, nás hodně poškodila - obě, mě i dceru. Hodně se to na mě podepsalo, a uvědomuji si to až nyní, kdy to mám za sebou a dcerka je již velká.

Má to velký vliv na matku, dítě i rodinu. Sama jsem člověk, co má dané, že musí mít vyváženou stránku rodinných i pracovních aktivit - tedy potřebuji k životu i rodinu, i svou seberealizaci, ale to, co jsem si zažila považuji za hodně velkou zkoušku Osudu a nikomu bych to dnes zpětně nedoporučovala.

Sama svůj Osud považuji dnes za varování pro ostatní. Ano, dá se to zvládnout, ale komu to za to stojí? A ví někdo, co to přinese do budoucna, jak se to na zúčastněných podepíše??