Přidat odpověď

Tak jsem se dost nasmála, protože podmínky tvé babičky (ročník 33, vesnice) byly dost podobný mým podmínkám (ročník 64 a velké město).
Směla jsem v pátek a sobotu na zábavu nebo prostě s kamarády, ale byly podmínky, které jsem musela splnit:
V pátek musel být můj díl úklidu hotov, než půjdu. Naši mají barák, takže "můj díl" byly 3 ložnice, předsíň, WC a koupelna (tedy v podstatě třípokoják bez kuchyně ). Musela jsem mít vysáto, utřený prch, vytřenou koupelnu a wecko, vyleštěné kachlíčky a sanitární keramiku. Bylo toho docela dost.
Pak jsem směla jít.... ALE ráno jsem musela vstat nejdéle v 9, protože byla práce na zahradě, nebo vaření. Se sourozenci jsme se střídali, takže někdy jsem v sobotu měla na starost vaření, jindy pomoc na zahradě a vaření v neděli. Přes povinnosti nejel vlak a kdybych odflinkla učení a přinesla horší, než 3, tak další víkend žádná zábava nebyla, abych měla čas na učení....
Je zajímavé, že mi nějak přišlo normální, že mám povinnosti a že musím mít nějaké výsledky ve škole. A to i přes to, že tolik povinností moji spolužáci neměli.
A moje maminka opakovaně pravila (v době mojí dospělosti), že si nevzpomíná, že by měla s mojí pubertou jakékoli potíže.
Navíc si vzpomínám, že moji kamarádi a spolužáci mluvili často o svých rodičích dost hnusně, přišlo mi to od nich fakt blbý - mluvili o rodičích jako o blbcích a pitomcích... Nevážili si jich, i když do očí by jim to asi tehdy neřekli (na rozdíl od dnešních teenagerů). Mne by takto o rodičích mluvit, ba ani myslet vůbec nenapadlo. Moji rodiže byli o dost starší, než měli moji vrstevníci - naši mně měli po čtyřicítce. Měla jsem a mám s nimi moc pěkné vztahy a dodnes si hodně rozumíme. Jejich výchovné metody byly asi dost přísné, ale spravedlivé a já je akceptovala - a v podstatě je i uplatňuji u dcer.