Přidat odpověď

Mám tři děti, už dospělé, ale všichni měli nějaké dys, nejstarší navíc patlavost, dyskalkulie se nám vyhla. Chodili jsme do PPP a doma napravovali. Přiznám se bez mučení, že jsem mockrát uvnitř sebe šílela a strašně se mi chtělo začít ječet, případně brečet, ale vždycky jsem se ovládla. Byla to záležitost maximálně na 10-15 minut denně a cvičili jsme poctivě. Dcera měla možnost chodit ve škole na hodinu do speciální třídy, kde bylo asi jen šest dětí, samí kluci, obtížně zvladatelní. Nemám pocit, že by jí ta hodina byla k něčemu, určitě nám ale hodně pomohla "specpedka", která byla třídní v té speciálce. Doporučila nám hodně rozmanitých cvičení a aktivit, dcera pak v deváté třídě byla z PPP vyřazena jako zcela napravená (byla dyslektička, dysgrafička a dysortografička). Nejintenzivnější práci jsme měli na prvním stupni a pak v šesté třídě, od sedmé už jmse nic kdovíjakého nepodnikali. Nejvíc mě překvapil přístup některých učitelek na 1. stupni, které se zaštiťovaly "kouzelnou" formulkou - já nejsem speciální pedagog, já nevím jak s ní(m) mám pracovat. Vždycky to bylo a vždycky to bude o lidech. S našimi dětimi chodily do třídy i jiné dys, ale jejich matky se obvykle jen oháněly papírem z PPP a očekávaly krásné známky na vysvědčení. Když jsem si s nimi chtěla vyměnit zkušenosti, měly mě za blbku, co trápí svoje dítě nějakým cvičením navíc. Osobně neznám žádného rodiče, který by s dětmi opravdu dysporuchy denně napravoval, a to bylo chvílemi pro mě také poněkud frustrující. Ale jsem ráda, že jsem vydržela a můžu říct, že všechny naše děti slušně píšou, naučily se něco mezi tiskacím a psacím písmem, čtou na požadované úrovni, nemají problém s porozuměním textu a pokud si nevědí rady s pravopisem, mají při ruce minimálně pravidla.