Přidat odpověď

Nenazvala bych to těžký pocit neužitečnosti, deprese to snad u mě taky není, ale jsem tam taky. A příjemné to není.

Dělala jsem i při dětech s dětmi nesouvisející užitečné věci (ve smyslu "realizovala" jsem se i jinak), ale nikoli ve vystudovaném oboru. Prostě bylo třeba je udělat, a bylo to dokonce zajímavé, mělo to výsledek. Jenže teď už budou dodělané.
Děti jsou na mě stále svým způsobem závislé ve smyslu dovezení do školky a školy, vyzvednutí a dohledu a zabezpečení (při plném úvazku bych je ráno byla schopná dát do školy, ale vracela bych se v sedm večer nejdřív při ideální konstelaci hvězd).
Na pomoc manžela v tomto "spoleh" není, pracovně cestuje, bývá cca dva týdny z měsíce úplně pryč, ve zbytku doma o půl osmé večer nejdřív.

Manžel netlačí, ale vlastní pocit, že by to mohlo, mělo? být jinak, ano.
To jsou takové blbosti - stydím se jít třeba na sraz (bývala jsem pracovně úspěšná, neumím si představit, že budu vykládat, že sice dělám spoustu věcí, ale jsem "jenom" žena v domácnosti...), o práci si tedy vykládat nemohu, o dětech, domě, zahradě, komunitní práci to taky není na vykládání, co tam proboha budu dělat?

Nevím jak z toho, dřív se mi stávalo, že příležitosti přicházely. Teď nic