Přidat odpověď

Také mívám tendence upadat do depresí a trudnomyslnosti kvůli okolí. Jediné co mi na to pomáhá je být na sebe přísná, nesmím dovolit sama sobě zabřehnout do těch pocitů. Aby mě někdo chápavě vyslechl, přitakal mi, že to mám těžké, ale hned poté mi řekl, že to až taková hrůza není a má to řešení.
Kamarádce bych řekla že chápeš jak se cítí, ale ať je ráda že je dítě samostatné a udělalo velký pokrok - co by za to jiní lidé dali a byla by snad raději, aby na ní bylo závislé ještě ve 20?
Že děti nechtějí doma pomáhat - kdo jiný je to má naučit než máma (nebo táta) - pokud to nechtějí dělat samy, ať jsou jí alespoň k ruce. Musí je k tomu přitáhnout, moc dětí které by uklízeli sami, rádi a dobrovolně asi není.
Naprosto chápu, že rodina očekává, že si najde práci, stejně tak chápu, že v dnešní době se práce shání špatně.
Pro manžela je možná vyčerpávající pocit, že finanční zabezpečení rodiny je jen na něm (co kdyby přišel o práci?) - pokud má ovšem blbé řeči, řekla bych mu, proč tedy nebyl s dětmi doma on - a připomněla bych mu ty dvě místa, která mi utekla kvůli péči o děti.
Zbytku rodiny bych sdělila, že jim do toho nic není, popř. pokud ví o nějakém volném místě, ať mi dají neprodleně vědět - že zaměstnání sháním, ale nemohu na nic narazit.
Chodí dost mezi lidi? Možná by ji rozptýlila nějaká dobrovolnická práce.
Nepomohl by rekvalifikační kurz od ÚP?
Je mi jasné že se to lépe píše, než dělá.