Přidat odpověď

vždycky jsem chtěla tři děti, nejméně dvě a maximálně čtyři
první dceru jsem měla ve 34 a byla jsem doslova posedlá druhým dítkem. Když se narodila druhá dcera, bylo mi 37 a já si myslela, že jsem s rozením skončila, zejména s ohledem na situaci u nás doma, a pak taky samozřejmě na věk.
že jsem potřetí těhotná jsem zjistila ještě před prvními narozeninami mladší dcery. V podstatě jsem se z toho šoku vzpamatovávala celé těhotenství, miminka se mi úplně přestala líbit, byla jsem úplně v amoku jak to zvládnu, měsíc před porodem jsem uvažovala, že ho dám k adopci Naštěstí je syn naše nejroztomilejší miminko, zamilovala jsem se do něj hned jak se narodil. A taky mi otrnulo, takže se občas zcela nerealisticky přistihnu při myšlence na čtvrté. Ale protože ty tři zvládám opravdu s jazykem na vestě, nemyslím, že na to dojde, spíše doufám, že mě podobné myšlenky přejdou. Ale pocit, že jsme komletní, jsem měla paradoxně po narození druhé dcery, zatímco nyní ho postrádám.....