Ono spousta věcí se dá zvládnout, zpětně se na ně podívat a zjistit, že to nepříjemné bylo vlastně k něčemu dobré. Ale že život není pohádka jsem tak nějak víc nahlédla včera, když jsem se snažila muže přimět, aby se odstěhoval (nevydržím být s ním a jeho postojem "vždyť se vlastně nic neděje, fungujeme normálně dál"). A uvědomila jsem si, že nejvíc to zasáhne moje milované dítě. Že už napořád prostě bude pendlovat mezi mámou a tátou. Že nebude mít rodinu, jakou si každé dítě přeje
a to mne rozbíjí...