Přidat odpověď

Takže on ti nevolá, aby ti řekl, že tě má rád - on chce slyšet, že ty máš ráda jeho? Doma ti nepomůže, protože proč, to se ho netýká a tebe to "baví".. Povídat si chce.. hm.. ale ty si nepovídáš, protože máš dopředu strach, jak ten hovor dopadne a jak to zase otočí proti tobě.. a jak ti tím ublíží..
A máš pocit, že takhle to je normální a takhle to přeci musí chodit i u ostatních..

Tihle muži jsou jako dva v jednom - jeden dokáže být úžasný a druhý ti bere chuť do života a vzbuzuje v tobě strach. A když právě předvádí toho úžasného - tak ty máš výčitky, jak to, že se na něj vlastně netěšíš, jak to, že tě mohlo napadnout, že ti s ním není dobře - a výsledek je, že se do toho propadáš a je ti ještě hůř..

Žena nemůže milovat člověka, kterého se bojí, který jí ublížil - nebo ubližuje opakovaně.. a pokud ten člověk mezi tím mění svou tvář.. tak to je do nekonečna. Kdyby tě denně mlátil, byl opilý a nevydělával - tak by ti to bylo jasné, že takhle žít nechceš.. ale když ti postupně bere tvůj životní prostor a chuť k životu, krok za krokem, chvíli je sladký a chvíli se chová jako buran - co tě "vychovává" a posílá o sobě přemýšlet jinam... a pak zase střih - je úžasný, podívej, pochval ho, on se celý měsíc snažil a nebyla tu tichá domácnost.. To se to potom špatně vyhodnocuje. Žena, která v tom žije, to pak už prakticky vyodnotit neumí, jenom jí je hůř a hůř a ztrácí vůli k životu (Iveta nakonec skočila pod vlak, Rychtářovi dneska nikdo nic nedokáže - a u nás to ani není postižitelné...)
Člověk to sám u sebe nevidí, neumí to vyhodnotit. Osobně v tom spatřuji archetypy lidského chování - je to hodně podobné, stále se to opakuje.. podobná jsou i řešení.. ženská si buď zničí život, že s takovým člověkem zůstane, nebo si projde peklem rozchodu.. čím je s ním déle, tím to je horší, rozcházet se.. Ale když to zvládne, může zase začít žít svůj život a zase postupně začne mít radost..

Jinak - to, jak žiješ, není normální. V normálním vztahu se na toho druhého těšíš i po letech a hlavně ti je dobře v jeho přítomnosti.. neděsíš se toho, že zase budeš s ním..

Osobně mi chování tvého muže přijde jako chování člověka s psychickou poruchou, s poruchou osobnosti.. Zkus si představit, co tě čeká do budoucna a jestli to chceš a budeš zvládat. A dej si pozor, aby tě jednou nezačalo napadat, že by byla pro tebe smrt vysvobozením..

Vždycky je lepší se vysvobodit sama a nehnat to do krajností. Tenhle typ člověka je jako upír, může ti vysát sílu a vůli k životu. Ty nejsi povinna žít podle jeho představ a přizpůsobovat se něčemu, co tě ničí. Je to tvůj život, bude takový, jaký si ho uděláš ty.
Ale je to o tom, "jaký si ho uděláš" - sám od sebe takový nebude.. dej si pozor, aby "ti ho neudělal nesnesitelným" ten druhý. Ono, když to pak začneš chtít měnit - tak on ti nebude rozumět, co vlastně chceš - vždyť do teď to bylo tak fajn, co se ti najednou nelíbí?? Vždyť tě bavila domácnost, pečovat o jeho blaho, bylas vděčná, že tě vychovával a napravoval ti tvou hlavu... co to teď najednou máš?? Jemu nedojde, že už to všechno překročilo určitou mez a dál už prostě nemůžeš a nechceš..... On tě týrá a je přitom přesvědčený, že takhle to je správně.. nepochopí - že nikoli.. a v tom je problém, když nepochopí, že je jeho chování závadné - nikdy ho nezmění.. bohužel..