Přidat odpověď

I+2 nějak mě toto téma zasáhlo. Přemýšlela jsem nad ním večer a znovu se k tomu vracím. Píšeš, že "já bych se tam ale opravdu složila, mě je jen při té představě zle a celá se klepu, nechci narušovat pohřeb příjezdem sanitky apod". To ale nemůžeš vědět. Předpokládáš to, představuješ si to... ale nevíš s jistotou, že se to opravdu stane.

Co ti na té představě tvé účasti na pohřbu dělá tak moc zle? Čemu se chceš vyhnout? Fakt, že dítě je mrtvé, je nezvratitelný. Smrt přišla, teď je na řadě pohřeb. Je to rituál, který má několik funkcí. A vesměs to jsou funkce ozdravné.
Budu teď možná trochu krutá, ale... k zemřelému novorozeněti, které není tvé, nemůžeš mít zase až tak silný vztah. Je to něco jiného, než kdybys ho už znala, měla s ním prožitky, společné příběhy, žitý vztah. Toto výlučné postavení mají v této chvíli jen jeho rodiče. To jeho máma ho nosila v břiše, to jeho táta se k němu přes mámu mohl přiblížit, to oni už s ním byli a kontakt s ním měli... a mají v sobě celou tu představu a očekávání nového života, jejich pokračování.

Víš, připadá mi, že ty svým přivoláváním vlastního kolapsu na pohřbu na sebe bereš víc, než ti přísluší. Účast na pohřbu v takového situaci je podle mne pro všechny krom rodičů a sourozenců mnohonásobně více podporou právě těchto pozůstalých než rozloučením se zemřelou (pro ně vlastně neznámou) bytostí.
A právě proto bych na pohřeb šla. Asi bych si v tvém případě řekla praktikovi o diazepam, ten krásně setře emoce, abych dokázala ustát samotný obřad...

... a někdy později, nebo i předem, bych se hodně zamyslela nad tím, čeho se to v hloubi mé duše tak moc dotýká.

P.S. každopádně, pokud se rozhodneš nejít, určitě prosím nehledej žádné výmluvy.