Přidat odpověď

Zkus se zamyslet, PROC bys to nezvládla, a JAK bys to nezvládla.

Někde jsem četla, ze pokud nekdo někomu umře nebo prožívá nějakou podobne těžkou situaci, ze je potreba si to predstavit jako soustředne kružnice. Střed jsou ti lide, kteri jsou tou události postiženi nejvíc (tady tedy asi rodiče toho ditete), další kružnici představuji treba prarodiče atd. A tam tvrdili, ze absolutní zásada je, aby ti z tech vnějších kružnic (tedy ti, které ta událost zasáhla relativne méně) nezatezovali svými pocity a nestěžovali si tem z tech vnitřních. Naopak směrem "ven" si stěžovat mozné je a ti "venkovní" by měli poskytovat maximalni útěchu.

Jakkoli velmi chápu Tvoje pocity, tak v tomhle duchu neni dobre, abys Ty jako "vzdálenější" hovorila s temi v te "bližší" kružnici o tom, jak je to pro Tebe těžké, protoze pro ne je to mnohem těžší a potřebujou spis " ulevit", nez zatizit pocity někoho, kdo to nemuze prožívat tize, nez oni sami.

Ale můžeš hledat pomoc a útěchu směrem "ven", treba u kamaradek, které to zase nezasáhlo tak, jako TEbe.

Ja vím, ze pohřby jsou hrozná vec a u ditete ještě horší, , taky vím, ze tohle nemuze byt žádná univerzální rada, ale ja za sebe bych se to pokusila brat tak, ze pro ty rodiče je to nejhorší chvíle v zivote a ze potřebujou podporu tech ostatních, a ze mne se v porovnání s nimi vlastne "nic nestalo", takze bych jim tu podporu poskytnout měla.

Jak říkám, zkus se zamyslet, PROC si myslíš, ze bys to ne dala, a pak se treba od toho odrazit k nějakému dalšímu reseni.