Přidat odpověď

Čistě osobně – a vůbec nikomu to nechci vnucovat – pokládám líčení víc za věc osobního dobrého pocitu než zkrášlení.

Pokud jsem schopen ze svého omezeného pohledu posoudi, mužům na líčení moc nezáleží, pokud to není měřítkem pomyslné „úrovně“ (žena jako komplet: šaty nebo sukně, lodičky, nalíčená – taková patří do jejich společenské skupiny, s tou si mohou případně začít vztah, tu by maminka schválila, ty nenalíčené v džínách jsou leda na sex – nesmějte se, takoví lidé jsou).

Většině mužů kolem mne, ať jsou jacíkoli, je to taky jedno. Buď je pro ně nejlepší okrasou ženy úsměv, chůze, prostě půvab, který vyvěrá z nějaké živosti (a hrozně moc žen s kompletním make-upem se tváří děsně strnule, kamenně, rty rovně, bez úsměvu, nehnou ani brvou), nebo koukají na postavu a na vlasy (= blond nebo dlouhé).

Rozumím tomu, že si ženy spojují líčení s tím „být krásná“, ale současně si myslím, že se ženy malují hlavně kvůli sobě, přesněji kvůli jiným ženám, se kterými se navzájem porovnávají. Možná, že i z toho někdy vyvěrá ten pocit, že by se to nemělo dělat na veřejnosti?

Věřím, že jsou ženy, které během líčení opravdu projdou výraznou proměnou, ale řekl bych, že je to jen zlomek.

Přiznám se, že někdy - ne často - ze zájmu sleduju ženy kolem sebe v tramvaji, jestli jsou nalíčené (většinou, když přímo proti sobě uvidím nějakou, která je nalíčená nepřehlédnutelně). Nalíčená bývá očividně většina (Praha, linky 1, 3, 10, 12, 18, 25, případně metro C a A v centru). Nejlépe jsou na tom ty, které mají udělané jenom řasy, obočí, případně trochu rtěnky a lehký stín. Absolutně nejhorší je kompletní make-up, v „přirozené“ barvě po celém obličeji. Ten se jednak musí umět udělat, ale hlavně, jakékoli nalíčení musí být děláno pro konkrétní osvětlení. Proto je taky podle mne v tramvaji nebo na ulici vidět, kdo je nalíčený a kdo ne, protože většina se nelíčí ve vlaku, ale při intenzivním umělém osvětlení doma.

To zkrášlení bych viděl spíš v rovině drobných doplňků, hlavně řas, případně rtů a obočí, snad i stínů nebo červenějších tváří. Jak říkám, je to můj názor plus odposlechnuté názory mužů z mého okolí, které se ale většinou shodují: čím je toho na obličeji víc, tím hůř. Zkrátka make-up je víc něco jako kostýmek (nebo u mužů oblek s kravatou) – člověk v tom nebývá hezčí, někdy spíš naopak.

Ale někde se to nosit musí, protože to vyžaduje „úroveň“, tj. je to spojovací a poznávací znamení, kulturní znak, podložený zvykem. A je obtížné stát mimo.

Jen na okraj: jsou kultury, ve kterých se považuje za správné jíst pouze v soukromí. Pokud na to koukají cizí lidé (stačí, když nejsou příbuzní), je to „bez úrovně.“ A takových příkladů je...

Promiňte, že jsem vskočil do takovéhoto výsostně ženského tématu. A spoléhám na to, že ve mě nebudete vidět šmíráka. Nezírám, a zajímá mne to spíš tak technicky, z hlediska společenskovědního.

Jinak co se týče úvodní otázky, mne osobně líčení na veřejnosti nepohoršuje, ale chápu, že někoho ano, že v tom vidí ztrátu „úrovně“ a která to dělá, není „dámou“, ještě nedorostla k tomu, „být dámou“. Jen si myslím, že to je víceméně žensko-ženská záležitost, spíš než obecně veřejná, jako třeba ukazování spodního prádla.