Přidat odpověď

Nemyslím moji - chválit a laskavý přístup, přiznávám, nedaří se mi, ne vždy, myslím jeho.
U mého prcka žádná motivace neexistuje, nevidím žádný motor, který by ho hnal dopředu, někam dál. V sebeobslužnosti, řeči i sociálních vazbách to dotáhl tak na pětiletého - a tam zamrzl.
Mu je všechno ukradené. S nikým se nesrovnává, kamarády má mladší o dva i více let, je mu fajn, jaký je - což je dobře. Ale ptám se tedy, co jiného, něco z něj samotného, krom mých pochval, ho může posouvat? Jak to mají vaše děti? Mají v sobě to "chtění" a kde ho vzaly?
Asi spíš povzdech, jsem unavená a vzteklá, mám ho plné zuby, v posledních týdnech to jde fakt s kopce. Já chápu, že s ohledem na jeho vady a omezení to nebude lehké nikdy, ale toto je děs. A psychiatr mi minulý týden řekl - dáváte mu ten RItalin? ne nedávám, blije z toho. A ona - tak co byste chtěla, dávejte mu to. O jiném léku žádná debata, máte ritalin, ten mu pomůže, tečka.
No doufám, že jen to pitomé období..