Přidat odpověď

jo, půjde do školy, bude mu sedm.

Děkuju všem. Asi jsem chtěla slyšet, že je nás víc.. já nevím.

Jde to s kopce - možná spíš se mnou, protože ono je to vlastně furt stejný, jen já to zrovna teď zvládám nějak hůř, asi. Všechno musím opakovat dvacetkrát, jinak to s ním nehne, obleč se, opbleč se, obleč se, všude chodíme pozdě nebo se honíme. Každý den se dva a vícekrát stane, že po mém opakování se vzteká, ale jak! Není agresivní, prostě stojí, tuhý jak prkno, celý zrudne a vrčí, prostě se vzteká, že málem pukne. haha-ne, není to srandovní. Stane se to kdykoliv, kdekoliv, vypadá to pak, jako spratek, který neumí poslouchat. Většinou jsem hodná a jdu, uklidňuju, řeším - zamysli se, proč jsi takový, chybí ti něco (většinou jídlo, pitomá banalita, fakt stačí), rozebírám atd. Mimo domov je to ostuda nebo lítost ostatních, no fajné.

Srovnávání - nemusí být nej ani perfektní, ale je ve všem a vždy poslední a stačí mu to. Mu nevadí, že z hodiny na hraní mu polovina uteče oblíkáním? že z hodiny na večeři a pohádku mu polovina uteče jídlem? Není soutěživý, to neva, spíš tohle všechno dohromady - a pak v tom vzteku se všechno točí kolem něj, u babičky, ve školce, škole (kurz předšk.přípr.), u doktora, celý program v háji, protože máme narušitele. A čas běží. Běží u snídaně, i jindy a jinde.