Přidat odpověď

Akcent - nebývá pro každý jazyk univerzální. Některé jazyky si v tomhle vycházejí vstříc víc, ale ještě spíš lokální přízvuky. Konkrétně třeba v srbochorvatštině (beru ji jako super-jazyk o několika standardech) pražský a sarajevský akcent mají dost společného, ale třeba ostravský a bělehradský hodně málo.

Na druhou stranu, když jsem na Slovensku mluvíval slovensky, mluvil jsem gramaticky asi celkem čistě, ale spisovně a zvukově asi nějak neutrálně, bez přízvuku (znal jsem slovenštinu hlavně z televize). Na východě mysleli, že maskuju bratislavský přízvuk, v Bratislavě, že jsem ze Spiše a kreju to.

Jsou lidé, kteří mají cit (sluch) pro jemné detaily výslovnosti a pro jeho reprodukci (svým způsobem se dát říct, je to určitý druh hereckého nadání). Naopak jsou i lidé, kteří nejsou schopni vnímat i hrubší rozdíly ve výslovnosti (zčásti to může být dáno i kulturně, například většina Japonců špatně rozlišuje "r" a "l", protože japonština "l" nezná, nebo mluvčí jazyků s málo tóny nebo proměnlivými tóny zase obtížně rozlišují hlásky v jazycích s mnoha tóny).

Ovšem obecně vzato, člověk je hlasově velice přizpůsobivý, což je vidět i v tom, nakolik je schopen napodobit hlasy zvířat nebo dokonce zvuky neživé přírody (teď myslím pouze ústy, bez pomůcek). Proto bych se odvážil říci, že navzdory vrozeným předpokladům hodně udělá trénink v dětství. Slyšet výhradně mateřský jazyk znamená zdokonalovat se v jazykové specializaci, se kterou se případně později každý vyrovná či nevyrovná v závislosti na těch vrozených předpokladech. Tedy že při včasném učení se prakticky každý může bez větších problémů naučit aspoň jeden či dva cizí jazyky, nadanější tři, čtyři, deset nebo třeba třicet.

V oblastech, kde se mluví velkým množstvím jazyků (dnes stále třeba v Amazonii, mezi australskými domorodci ve vnitrozemí nebo na Nové Guinei) je běžné těmi dvěma dalšími jazyky mluvit, prý se přitom považuje za normální mluvit správně a bez cizího přízvuku. Za dostatečnou dobu ke zvládnutí jiného jazyka tam prý pokládají jeden až dva roky, samozřejmě bez učebnic, kursů a učitelů, pouze skrz konverzaci s rodilými mluvčími. Primitivní domorodci to tedy údajně dokážou.