Přidat odpověď

kdyby se můj vztah k babičkám neutvářel již v mém útlém dětství, určitě bych je v dospělosti zapudila jako nesnesitelné osoby, obě dvě. bohužel obě ke konci života byly v těžkých depresích, jedna byla dementní, zlá, obě svým blízkým nedělaly ke nocni života nic hezkého, ba naopak. ta dementní nadávala každému, kdo se přiblížil, nepoznávala nás a když nás poznala, tak nadávala, jak se k ní chováme. překousli jsme to všichni, každý holt měl "službu" jedenkrát týdně, kdy se postaral o její léky, jídlo, čistotu dalo se to nějak přežít, nepřipouštět si to trvalo to několik let u jedné, rok u druhé (ne 20, jako u kambaly)
dnes si je pamatuju hlavně jaké byly v mém dětství - milující, hodné, obětavé - ke svým vnoučatům