Přidat odpověď

Jeje, jak já ho chápu Taky jsem se strašně bála míče, srážky s lidmi ve skupince, která se měla společně pohybovat... no, bylo to tím, že jsem už jako dítě byla značně krátkozraká, takže jsem měla problém odhadovat vzdálenost hrozící překážky a bála jsem se být blízko čehokoli, co by se mohlo srazit s mým tělem.
Po odhalení krátkozrakosti brýle trochu pomohly, ale zas ne moc, protože jsem se pak bála o náraz něčeho do brýlí (všemožné vybíjené ve škole mě stály asi sedmery brýle za základní školu) a navíc, ani s brýlemi nemám žádné periferní vidění, do stran jsem vyloženě slepá, po stranách mám jen rozpitou skvrnu. Takže dodnes se bojím přesně toho, co píšeš - běhu ve větší skupině, míče z nečekané strany... na druhou stranu na ploše bez objektů poblíž běhám ráda, jezdím ráda na kole, na běžkách, chodím opravdu hodně...ale musím mít fakt kolem sebe místo a ani se kolem mě nesmí mrcasit lidi, to radši zastavím a počkám, vzbuzuje to ve mně strašnou nejistotu, fakt neodhadnu, jak jsou blízko, pokud k nim nejsem čelem.

Nejsem teda nijak extra motorná ani sama od sebe, ale na mé extrémní dřevovitosti se opravdu nejvíc podepisoval ten zrak.

Jo, a na kole jsem se naučila jezdit až asi v 15 letech Klidně se dá naučit později. (tedy já chtěla dřív, cítila jsem to jako handicap, ale nebylo mi to matkou dovoleno, ona jezdit neumí a zdálo se jí to jako celkově nevhodná činnost a kolo bylo to poslední, co by se mohlo v naší domácnosti objevit. Brácha nakonec bez kola nevydržel a na jakési staré kolo na inzerát si našetřil z kapesného a pak mě učil jezdit v tomhle "pokročilém věku")