Přidat odpověď

Moje dva držkopády:
1.) Je mě 10 let a jsem s mamkou na pobytu ve Vysokých Tatrách. Běžím do schodů podívat se za výlohu na jakousi místní keramiku, schody jsou kamenné a já padám rovnou na nos (já nikdy zásadně nepadala na ruce, abych si je neodřela ), krve jako z vola, měla jsem na sobě bílou bundu, ta celá od krve, pomáhaly nám tam nějaké také se rekreující důchodkyně, do rána jsem měla nos jako červenou žárovku, ale nezlomený, následky nemám.
2.) Asi v 17 jsem si pořídila horské kolo a začala brázdit lesy v okolí naší chalupy. Sama, přilby tenkrát ještě nebyly (ona by mě stejně asi v tomto případě nepomohla), já všude neohroženě drandila, z každého kopce, no jednu hodně prudkou a kamenitou cestu jsem už nedala, spadla jsem přímo na hubu, zamotala se jaksi do kola... Dodnes nechápu, že jsem to přežila bez jakýchkoliv následků, protože jsem spadla těsně vedle velkých kamenů, snad i hlavou na kámen, moc si to nepamatuji. Kolo bylo nefunkční, já uprostřed lesa, sama. Chodit jsem mohla, sice jsem kulhala, ale šla, táhla jsem ho po už asfaltové cestě a brečela, ale ne bolestí, ale spíš šokem a proto, že mě nepomohli zemědělci, co jeli kolem mě na traktoru s vlečkou. "Potěšila" mě reakce mých blízkých, protože strejda to okomentoval, že kolo z kopce vedl pouze jednou, ale to byl totálně ožralý (to ještě bylo vtipné) no a babička, která každou krizovější situaci řešila tak, že se rozbrečela, takže když mě uviděla (kulhající, zkrvavenou, odřenou, nateklou), tak vykřikla ježišmarjá, rozbrečela se a tím její veškerá pomoc hasla... Tím pádem jsem si sama aplikovala nezředěný kysličník, který mě v obličeji krapet popálil a celkem dlouho jsem tam měla fleky. Jinak ale do týdne pohoda.