Přidat odpověď

divná asi ne, ale spíš mi to přijde dost škoda. pokud vztahy se sourozenci fungují, tak o dost přicházíš. je naprosto normální, že v dětství/pubertě se nesnášíte, lezete si na nervy, já své sestry permanentně štvala svým zpěvem. ted v dospělosti se nemusíme slyšet denně, ale máme se moc rády, víme o sobě a kdyby něco, můžeme si zavolat. tatínka nemáme a teď, když byla maminka moc nemocná a bylo to fakt vážné, bylo super, že stačilo zavolat, a sjely jsme se, nechaly děti chlapům a strávily spolu víkend, kdy jsme popily, poklábosily a navštěvovaly mamku. vědomí, že v tom člověk není sám, je k nezaplacení.
faktem je, že některé sourozenecké vztahy nefungují, a někde je chyba - u mé maminky s jejím bratrem to byla jednoznačně vina babičky, preferovala syna nad dcerou.
teď když mám sama víc dětí, opravdu se snažím, aby ani jeden necítil křivdu vůči druhému, tohle vidím jako prioritu. jestli se budou nebo nebudou mít rády v dospělosti, netuším, ale rozhodně dělám vše pro to, aby se rády měly. vnímám to jako svoji úlohu a tam, kde to můžu ovlivnit, tak dělám.
upřímně, mně je jedináčků prostě líto. nezažijí takový ten pocit souriozeneckého hašteření, spiknutí společně proti rodičům, vymýšlení společných bejkáren apod.