Přidat odpověď

Ještě jsem chtěla dodat k těm pocitům - nevěřícnost, neuvěřitelnost situace, stav jako když se jenom dívám na to, co se kolem mě děje...mi vydržel hodně dlouho. Zatímco muž to schroupal asi za týden dva, mně trvalo minimálně do 5. měsíce, než jsem začala brát na vědomí, že se teda opravdu asi ještě rozmnožíme. Že bych měla stav jako těšení se - to ne, spíš obavy, aby se něco nezvrtlo. Kupodivu se muž ukázal jako zdatný pečovatel o děti a vše kolem (musela jsem kvůli vzácné komplikace do nemocnice asi na 7 týdnů), takže tohle mě i do budoucna hodně uklidnilo . Synkovi byl teď rok. Dívám se na něj, na jeho úsměv, jak se tu batolí a jak si hraje se staršími brášky...a jsem ráda, že jsme neudělali nějaké unáhlené rozhodnutí spíš z pohodlnosti než čeho jiného. Ale zase na druhou stranu - přiznávám, že jsem introvert a jakási společenská izolace na RD mi nikterak nevadí (a někomu by už možná hrabalo).