Přidat odpověď
Bála jsem se pocitu, který můžu jen těžko popsat. Ve velmi rychlých sekvencích, stále dokola, probíhal jakýsi děj, který jsem mohla jen těžko postřehnout. Něco jako: je to krásně jemné, kulaté, hladké, smetanově bílé - valí se na mne, pak se mění na jakoby hrubé, tmavé, spálené. Děj nemá žádné okolí, které by se dalo popsat, skoro bych řekla Vesmír. Pocit byl znepokojující, čím déle to trvalo, zmocňovala se mě panika a bála jsem se o rozum. Nestávalo se to často a naposledy tak v 15 letech.
Bála jsem se války.
Bála jsem se o staršího bráchu, aby se mu něco nestalo.
Bála jsem se vytáhnout nohy přes rám postele.
Předchozí