Přidat odpověď

Já se přidám na stranu přítele...

Myslím, že toto je životní situace, kdy je na místě maximálně se upozadit a udělat maximum proto, abych vyhověla. (A to třeba svoji tchýni taky nemusím, ale kdyby umřela, udělala bych cokoli, co si přítel přeje a pravděpodobně i víc).

Zažila jsem také situaci, kdy mi umřela babička a můj tehdejší přítel na pohřeb nepřijel a brala jsem to hodně špatně (jasné, asi kdybych mu řekla, že ho tam moc potřebuju, tak by asi přijel, ale to jsem neřekla). Kdybych mu řekla, že ho tam opravdu chci a on přesto nepřijel, brala bych to ještě mnohokrát hůř, jako veliký podraz. A to byl tenkrát vlastně jen přítel, se kterým jsem chodila skoro rok, neměli jsme děti, ani jsme spolu nebydleli nic...

Pokud nemáš nějaké akutní potíže, tak jen to, že jsi měsíc po operaci, by mi v tom nebránilo - když se chce, tak to jde... Já 4 dny po porodu jezdila po dálnici 90 km tam a 90 zpět, několikrát týdně. Osobně bych si to radši odřídila sama, než se i s dítětem nechat vézt třeba od 20ti letýho synovce... Navíc, když se nejedná o cestu na otočku - tj. můžete jet jeden den tam, druhý den bude pohřeb a vracet se budeš třeba i další den, bude dost času na odpočinek. Jasné že je rozdíl 200 km po dálnici, co máš na max. 2 hoďky a 200 km po okreskách, kde pojedeš třeba i 3,5 hodiny, ale principiálně - tohle bych prostě udělala, kdyby to bylo potřeba. Nebo bych si s sebou vzala někoho sobě blízkýho, komu věřím i v řízení i v hlídání.

V této situaci si myslím, že je na místě maximální ohled k partnerovi, kterému zemřela matka.