Přidat odpověď

I když mě za tenhle příspěvek možná ukamenujete (čemuž bych se u žen vašeho ražení ani nedivila), moje sedmiletá dcera se brzy stane jedním z těch "nebohých" asi 50% dětí, které budou muset protrpět rozvod rodičů a nadále žít jenom s jedním rodičem. A tady nastává problém s upřímným odpovídáním na dětské dotazy.
Skoro na každém fóru všichni "odborníci" zdůrazňují, že si takhle malé dítě hlavně nesmí klást rozvod svých rodičů za vinu. Že mu musí oba rodiče neustále zdůrazňovat, že to není jeho vina, že to není proto, že "moc zlobil" atd.
Co ale dělat v případě, když vina za rozvod skutečně z velké části leží právě na dítěti a na jeho zlobení? O tom už se odborníci nezmiňují.

Asi bych měla vysvětlit, jak k tomu došlo. S manželem jsem měli do doby, než se dcera narodila opravdu téměř ideální vztah. Myslím, že mnohem lepší, než většina jiných vztahů. Manžel byl o 7 let mladší než já a víc než kdokoliv jiný mi vyhovoval právě svým chováním, svou mladickou "nevinností" i jakousi roztomilostí. Vůbec se nejednalo o muže, který by si chtěl nějakým způsobem upevňovat jakousi mužskou dominantní roly. Naopak mu nevadilo ke mě jistým způsobem "vzhlížet" (jak mi sám řekl), vidět ve mě silnou osobnost, o kterou se může "opřít", čili pro mě naprosto ideální partner. V jedné věci jsme se však neshodli. Dcera se narodila především jeho zásluhou, já jsem děti původně vůbec nechtěla. Upřednostňuji zásadu, že pravá láska je nejkrásnější jenom ve dvou, jenže manžel si dítě hrozně přál a já jsem udělala právě asi tu největší chybu, že jsem se rozhodla mu tenhel sen - z lásky k němu splnit.

Jenže od doby, co se dcera narodila šel náš vztah z kopce a i když to říkám opravdu nerada - bylo to právě a především její zásluhou. Je to doslova a do písmene nezvladatelné dítě. Když byla mimino, nepamatuju si skoro na nic jiného, než na věčné lítání kolem ní a na to jak mě takřka nonstop z toho jejího řevu bolela hlava. V batolecím období ještě horší, neustále řvala, zlobila, nepouslouchala, dělala nám naschvály...Učitelky ve školce si v jednom kuse ztěžovali, že zlobí, neposlouchá a krade hračky. Teď ve škole je to prakticky do samé. Nikdy jsem si s ní jako s člověkem doopravdy nerozumněla, je úplně jiná než já a i když to říkám nerada, nemůžu říct, že bych jí měla ráda. Spíš mi to celé přijde jako jedna velká noční můra. Její zlobení se projevilo najvíc na našem vztahu a když to řeknu hodně hnusně, tak právě ona může za rozpad - do té doby skvělého - manželství. Neshodovali jsme se jednak na její výchově, jednak v tom, že mi manžel dávál jají zlobení za vinu právě kvůli údajnému "nedostatku lásky" k ní z mé strany. V tom má v jistém směru možná pravdu, ale kde láska prostě není, nemůžete si jí vynutit násilím. Na druhou stranu podle mého názoru to měl být především on, kdo jí bude dávat tyhle věci a kdo především by se měl starat o péči o ní, když si jí na začátku takhle "vydupal". No ale především jsme z toho byly oba dva prostě na dně. Totálně se nám rozpadl milostný život i všechny hezké věci, které jsme spolu dřív zažívali. Nejradši bych, kdybych se teď probudila a zjistila
že celých těch ztracených 7 let byl jenom jeden velký omyl a my byli spolu sami dva jako dříve.

Věci ovšem došli tak daleko, že už spolu nedokážeme vydržet pod jednou střechou bez věčných hádek ohledně dcery. Dohodli jsem se tak, že dcera zůstane s ním a on se pokusí s "novou maminkou" založit nový domov, kde jí snad dokáže s její pomocí lépe vychovat a dát jí to, co jsem já nedokázala. Já mu budu klasicky platit alimenty a občas se s ním budu sházet. Strašně mě to mrzí, protože ho pořád miluju a chtěla bych s ním být a je mi jasné, že bez dcery bysme měli zase normální vztah, jenže od se jí vzdát nechce. A teď se dostáváme k tomu hlavnímu. Opravdu bych měla při dotazech dcery na příčinu rozvodu ve stylu "vy se rozcházíte protože jsem moc zlobila?" odpovídat ve stylu: "Ale kdepak Kačenko, ty za nic nemůžeš. To se někdy tatínek s maminkou prostě přestanou mít rádi a tak se musí rozejít." jak radí všechny "chytré" knihy? Oni možná autoři tak trochu pozapomněli napsat, co má člověk říct v případě, když je dítě skutečně z velké části odpovědné za rozvod. Já vím, že mi možná množí z váš řeknou, že jsme dospělý a že pokud jsme nedokázali udržet manželství, tak je to jenom naše selhání ale stejně tak jako dcera, tak i já a manžel jsme jenom lidi a všechno prostě nevydržíme. Já nevidím důvod proč dceři lhát a říkat jí, že je vlastně úplně nevinná. Mám na ní vztek a myslím, že nebude na škodu, když se konfrontuje s realitou. Stejně nechápu tohle "ochraňování" dítě před "krutým světem" a předstírání, že děti jsou něco čistě bílého a bez poskvrnky a že jenom dospělí lidé mohou být "zlí" atd. Já nejsem v některých věcech dobrý člověk, to otevřeně přiznávám, ale dcera taky ne. Konec konců manželovi jsem dávala spoustu lásky i teď jsem schopná ho pro dobro dcery oželet, i když mi to rve srdce.

Je mi jasné, že mím příspěvkem asi hodně z vás naštvu a popudím, ale i tak doufám, že se najde pár rozumných, kteří dokážou poradit a stejně tak doufám, že zde nezačnete psát věci jako že je to fake atd. jak je u vás - jak jsem si všimla - velice častým zvykem, kdykoliv, když někdo napíše jenom trochu netradiční příspěvek. Děkuji za přečtení.