Přidat odpověď

Přepisuji zkrácený telefonický hovor, když jsem volala na pohotovost. Bolela mě záda tak, že jsem si celý den nemohla sednout, opřít se, shýbnout... Mohla jsem jen shrbeně stát a šourat se 5 cm krůčky. Prášky ani jiné jindy fungující postupy nezabíraly. Čůrala jsem ve stoje do zavařovačky a zcela vážně myslela na sebevraždu. Bylo to v sobotu. Navečer jsem zavolala na pohotovost:
"Dobrý den, prosím vás, šíleně mě bolí záda, nemohli byste mi přijet něco píchnout?"
Sestra: "Tak si přijeďte!"
Já: "Sestřičko, já si celý den nemůžu sednout, nemůžu přijet, potřebovala bych, aby někdo přijel sem."
Sestra: "Tak si přijeďte, my nikam nepojedem. Ať vás někdo přiveze."
Já: "Sestři, ale já nevlezu do auta, nemůžu se pohnout. Léky mi nezabraly, mám Bechtěrevovu nemoc a opravdu se k vám nedopravím."
Sestra: "Tak ať vás někdo doveze."
Já: "Ale jak? Nesednu si. Nedostanu se do auta."
Sestra: "Tak si přijeďte, něco vám píchneme."
Já: "Sestři, nesednu si, jak mám přijet?" (to už jsem chytala rapla)
Sestra: "Věřím, že to sama nezvládnete. Ať vás někdo přiveze."
Nyní jsem již ztratila nervy a začala do telefonu řvát: "A to mám udělat jak? Obout si kolečkové brusle a přijet ve vleku za autem?!" řvala jsem tak, že to slyšel doktor. Ten si vzal telefon, promluvil se mnou a za půl hoďky už byli u nás. Ale kdybych měla zánět středního ucha, určitě by nikdo nepřijel.